Historie formování postavy
Část 3. – Viktoriánské období (do 1. světové války)
● Krinolína a vosí pas
Empírová móda tedy korzet zavrhla, aby se později opět triumfálně - spolu s obručemi podepřenou širokou sukní „krinolínou“ - vrátil na scénu. Krinolína už v době rokoka dosahovala ohromných rozměrů a na množství volánů, krajek, pentlí a umělých květin, kterými byla ozdobena, se spotřeboval i menší krámek s galanterií. Pro udržení tvaru bylo nutné krinolínu vyztužit, neboť spodničky již nebyly schopny tuto váhu unést. Vznikla tak konstrukce tvořená obvykle pěti obručemi, které se postupně od pasu dolů rozšiřovaly a byly potaženy tuhou žíněnou látkou: crine–lin.
Móda krinolín se rozšířila po celé Evropě a pořizovaly si ji všechny ženy, které si ji mohly dovolit. O jejich oblibě svědčí to, že v letech 1854 – 1866 jich vyrobila největší továrna v Sasku 9 597 600. Při této výrobě se spotřebovalo tolik drátu, že by jím bylo možno omotat Zemi na polednících třináctkrát. Stejně jako korzety však krinolína zdraví příliš neprospívala. V roce 1859 dokonce zemřela na jednom plese třiadvacetiletá dívka, které dráty krinolíny probodly játra.
Okolo roku 1816 se stala módní ňadra umístěná daleko od sebe. Oddalující korzet, vytvořený a patentovaný francouzským návrhářem korzetů Leroyem, odděloval prsa od sebe pomocí vatovaného trojúhelníku ze železa nebo oceli, který byl vložen do středu přední části korzetu hrotem vzhůru. Stal se velkou módou ve Francii i Anglii, přestože Angličané se brzy vrátili ke spojenému, jednolitému poprsí.
Šněrování korzetů bylo v 19. století tak těsné, že se proti němu vytvořila v roce 1882 v Anglii společnost Rational Dress Association, jejíž členky protestovaly také proti velké váze oděvu, která dosahovala až 8 kg. Jako ti, kdo dnes bojují proti kouření, vypadali tehdy nepřátelé spodního prádla, jehož se ženy rozhodně odmítaly vzdát. Francouz Jacques Bonnaud popsal tento spor ve slavné brožuře, jejíž dlouhý název vlastně shrnuje celou diskuzi: „Degradace lidské rasy skrze nošení korzetů z velrybích kostic: Dílo, v němž je objasněno, že je to takořka proti zákonům přírody, násobí to hrozbu vylidnění a mrzačí člověka, když se člověk dobrovolně podrobí mučení od prvních okamžiků své existence pod záminkou tvarování těla.“
Tyto útoky nezůstaly bez odezvy. Výrobci korzetů povstali na obranu svého obchodu s argumentem, že korzety „formují ženské tělo“. Například jeden lyonský dámský krejčí publikoval „Esej o používání korzetu z velrybích kostic za účelem formování a zachování mladistvé postavy“. Tvrdil, že městské dívky nosící korzety mají lépe tvarovaná těla než venkovské dívky, které korzet nenosí, a proto mívají kulatá ramena, povislá prsa a velké břicho. Navíc korzet dokáže na dost dlouhou dobu utajit postupující korpulentnost a šaty tloustnoucí ženě padnou stejně jako dřív...
Ještě Domácí vševěd v roce 1909 píše: „Odloží-li žena korzet… může to vésti ke zkřivení, vybočení páteře a skutečnému zmrzačení celého těla, neboť břemeno, jež se tím ukládá zesláblým svalům zad, stává se přímo nesnesitelným.“
Lékaři ve Francii, Anglii a dokonce i v Americe ale často varovali před nebezpečným vlivem šněrovačky na zdraví. Obvinili korzet z toho, že způsobuje mimo jiné trvalou deformaci hrudníku a pánve, zmenšování objemu plic, žaludku, jater a sleziny a poškozování jejich funkcí. Však proti nim také vystupovala pěkná řádka odpůrců. Ženy v korzetech mnohdy nebyly schopné sedět a především byla omezena možnost jejich normálního dýchání. Proto takto stažené (ve snaze maximálně se zúžit) také často omdlévaly. K běžnému vybavení „opravdových dam“ tehdy patřily přívěsky a jiné doplňky s čichací solí pro případ nevolnosti. Dr. Mercy B. Jacksonová měla za to, že škodlivé účinky korzetů jsou pro západní ženy dokonce „katastrofálnější, než je deformování ženských chodidel v Číně“. (Muži si ovšem také přišli na své: šviháci si v 19. století zcela běžně stahovali pas. V roce 1834 se Princi Regentovi, vyhlášenému dandymu, dostalo varování, že „se má vzdát nošení korzetů... jinak zemře.“)
Avšak průmyslová revoluce v druhé polovině 19. století umožnila sériovou výrobu šněrovaček a jejich masové rozšíření. Počet žen vyrábějících korzety převýšil počet mužů. Francouzský obchod s korzety byl pevně v rukou ženských majitelek, ředitelek a dělnic, i když dělnické profese byly mizerně placeny. V Německu, kde byly strojově vyráběné korzety uvedeny na trh okolo roku 1850, zůstali dělníky převážně muži, zatímco ženy se omezovaly pouze na praní a žehlení výrobků v továrně nebo pracovaly doma na speciálním zakázkovém zboží. Korzet přestal být nákladným kusem oděvu, který si mohly dovolit jen bohaté ženy, a tak se naopak objevil i v šatníku žen, které žily na hranici chudoby. Dělnické ženy však neměly natolik těsné šněrovačky, protože by byla omezena jejich práce. A tak nosily jen látkové nižší corselety, které lehce obepínaly a zpevňovaly tělo. Šněrovaly se tkanicí vpředu místo vzadu a nevyžadovaly pomoc služebné.
Ve třicátých letech 19. století začaly korzety velice propagovat evropské módní časopisy, a to prostřednictvím kreseb a akvarelových ilustrací. Dražší americké časopisy, jako třeba Godey΄s Lady΄s Book a Graham΄s, uveřejňovaly obrázky korzetů jen velmi zdráhavě. Velmi ctihodný Godey΄s je otiskl teprve na konci 60. let 19. století. Američtí výrobci propagovali „francouzské korzety“, které byly vyrobeny doma, třeba v Detroitu, ve Worcesteru (stát Massachusetts) a v New Havenu v Conecticutu.
Anglický korzetový průmysl se rozvinul v ohromný koncern, který přijímal zakázky jak z Evropy, tak i ze Spojených států. Historička módy Rosemary Hawthornová, která je sběratelkou britského spodního prádla, popisuje korzet z let 1860-70, jenž vlastní, slovy: „Je vyroben z matného černého atlasu lemovaného bavlnou, pěkně prošitý velice složitým vzorem a obsahuje dvacet velrybích kostic. Tato mistrovská ruční práce vděčí za svou dokonalost jedinečnému rodokmenu, jenž sahá hluboko do minulých staletí.“
Také Francouzi připomínají své dějiny korzetů s národní pýchou. Poukazují na ohromující pestrost specializovaných modelů v široké řadě materiálů a barev. Francouzská odbornice na korzety z přelomu století jménem Violette popsala následující korzetovou životní dráhu: „Okolo deseti let si dívka oblékne svou první podprsenku – lehký živůtek sahající do pasu. V osmnácti, pro vstup do společnosti, si vezme batistový korzet s pružnými kosticemi. Jakmile se vdá, přijde čas pro „svatební korzet“ s velice solidní výztuží.“
● Za časů královny Victorie
Během viktoriánské éry (za vlády královny Victorie: 1837-1901, u nás téměř odpovídá době vlády Františka Josefa I., jehož ženou byla slavná "Sissi" s vosím pasem) prošel korzet největšími změnami. Jeho tvar byl výrazně odlišný: zaměřil se na malý pas (módní v předchozích dobách, ale nikdy až do takové míry) s bohatými křivkami nad a pod. Zpočátku byl korzet krátký, ale jak se prodlužovala linie pasu, jeho tvarování se stalo složitějším. Tomuto vývoji pomohly dva vynálezy: kovová očka a háčky na přední ocelové výstuži (Jana Julien Josselin, 1828) – od té doby urychlovala a usnadňovala zapínání korzetu, který se nyní mohl oblékat i bez cizí pomoci - a šicí stroj (1858). Výrobci korzetů („korzetiéři“ – u nás najdeme pouze ženskou obdobu „šněrovačkářka“, žena šijící šněrovačky – korzety) byli od té doby specializovanými a dokonalými řemeslníky, sestavení korzetu se blížilo strojnictví. Konstrukce se tvarovala buď sestavením dílů až o 13 kusech (patentováno 1832), nebo tvarováním látky parou na kovové formě (od 60. let 19. století).
Viktoriánské ženy věřily tomu, že čím těsnější korzet, tím čistější mravy. Povolené tělo se často považovalo za hřích. Povolnější tělo se rovná povolnější žena. Ctnost proto s korzetem přinášela mnohdy velké utrpení a bolest, kterou ženy trpěly... Viktoriánská éra ovšem znamenala poslední velký rozkvět v nošení korzetů – čím užší měla žena pas, tím byla považována za přitažlivější. Cílem dívek bylo vdávat se před 21. narozeninami a mít pas menší než 21 palců. Tento ideál sledovaly často tak usilovně, že následky přílišného stahování docházelo ke znecitlivění podbřišku a nohou. Musely vydržet silné nepohodlí a navenek působit vyrovnaně. Dávat najevo bolest, zejména před služebnou stahující korzet nebo ve společnosti, bylo podle slušných mravů považováno za nepřípustné. Na noc se často nosil jiný korzet určený na spaní, díky němuž se udržovalo kýžené stažení pasu.
Korzet z roku 1886 měl klasický tvar s dlouhou linií stahující i boky. Měl místo rovné lžícovitou výztuž, která se zabořovala do pasu a tím ho ještě více zužovala. Velrybí kostice začala být vzácná – a tedy drahá s ubýváním velryb, takže se místo ní používal materiál na výrobu mečů, a to zvláště kolem poprsí, jako náhradní výztuž.
S vymizením krinolíny se linie pasu přesunula níže a korzet tak musel sahat až na boky. O své zadečky se už ale ženy starat nemusely. V módě byl pravý opak dneška - tzv. honzíky (nebo také „turnýry“) – vycpávky pozadí, které měly za úkol jeho objem zvětšovat. Korzet spolu s honzíkem tvaroval tělo do esovité siluety.
