Historie formování postavy
Část 2. – Středověk, humanismus a renesance, novověk
● Příliš tuhý středověk
V dobách rané gotiky nosily ještě ženy stejné volné oděvy jako muži, potom se však ženská móda stala přiléhavější a více zdůrazňující tělo. První zmínky o korzetech se objevují už ve 13. století. Například v záznamech anglické královské domácnosti z roku 1299 najdeme „dva korzety lemované kožešinou“ a v záznamech z francouzské královské domácnosti z roku 1387 šest korzetů patřících královně. Šněrovačky, jak je známe dnes, se však objevily až ve století patnáctém.
Příchod hedvábí do módního průmyslu ve 14. století přinesl častější využití hedvábí, brokátu, sametu a damascenské oceli. Tyto materiály plnily účel ozdoby a zároveň i podpory tělesných křivek. První hladký korzet s ocelovou výztuží vznikl v Itálii a nesl jméno „coche“ (nebo taky „cotte“). Později se dostal také do Anglie. Korzet vypadal rovně, měl velice tuhé linky a distancoval se od využívání ozdobných krajek a šperků.
V 15. století se dostala do módy figura připomínající přesýpací hodiny. Ženy, ale i muži nosili živůtky zpevněné dřevem, velrybí kosticí a dokonce železem. Francouzský král Jindřich III. měl tak tenký pas, že mu ho záviděl celý dvůr. Jeho matka, Kateřina Medicejská, nařídila svým dvorním dámám a jejich služkám, že v pase nesmí měřit víc jak 13 palců. I když uvážíme, že před pěti sty lety byli lidé menší, muselo být nošení takovýchto korzetů velice bolestivé.
V alžbětinské Anglii (1558 – 1603) se do módy dostaly šaty ve stylu brnění, které sem byly importovány za Španělska: Horní polovina těla byla zapouzdřena v upjatém kostěném korzetu, jenž svíral poprsí a sahal k pasu. Korzet byl nazýván „corps“ („tělo“ nebo spíše „dvojice těl“), protože byl tvořen ze dvou částí, přední a zadní, které byly po stranách svázány dohromady. Tehdy to nebylo ani tak prádlo, jako spíš impozantní brnění. Výztuže byly dřevěné, rohovinové, kovové, později z velrybích kostic. K živůtku bylo možno připojit oddělené rukávce a v zájmu cudnosti nebo pro zateplení mohla výstřih vyplnit poloprůhledná jemná síťka nebo kus lněné tkaniny.
Michel de Montaigne, jako vždy nabroušen proti lidské marnivosti, psal o bolesti, kterou ženy ochotně přijímají, když na sebe oblékají své corps: „Jaké mučení nejsou ochotny podstoupit, aby získaly štíhlou postavu ve španělském stylu, pevně sešněrované a sevřené, dokud neutrpí hluboké rány na bocích přímo do živého masa – ano, někdy dokonce dokud z toho nezemřou?“
Ženy z lidových vrstev nosily tehdy vyztužené živůtky, vpředu sešněrovavané tkanicí, jak dodnes vidíme (ovšem už jen ve stylizované podobě) na lidových krojích mnoha evropských zemí. V rodinách z vyšších společenských vrstev musela pevnější „tělo“ s velrybími kosticemi a dřevěnými nebo ocelovými výztužemi nosit dokonce i děvčátka, kterým bylo teprve dva a půl nebo tři roky. Korzety byly tak těsné a neohebné, že nejenom zplošťovaly ženská prsa, ale občas byly dokonce příčinou obrácených bradavek a zlomených žeber.
Nejranější ocelová výztuž korzetu je datována do roku 1556. Centrální výztuž korzetu byla vyjímatelná, vyráběná odbornými řemeslníky a často zdobená rytými milostnými verši. Stala se erotickým objektem a předmětem budoárových básní a veřejných gest. Nejen lehké dámy ji neváhaly vytáhnout ve společnosti, aby tak naznačily, že jsou ochotné trochu si zalaškovat...
Jak ubíhala staletí, móda vyžadovala tu malá, tu velká ňadra a podle toho se nosily korzety stahovací, nebo naopak takové, které zvedaly prsa do závratných výšin. V 16. a 17. století se ženy pokoušely své vnady zvýrazňovat - do módy přišly speciálně vyztužené košilky, které zvedaly prsa.
Korzet v pravém slova smyslu se vrátil v 16. století, ale to se již objevil v odívání španělského dvora ve spojení s krinolínou. Tento španělský renesanční oděv poté inspiroval celou Evropu, přestože byl velmi nákladný a nepohodlný. Ženský oděv španělské dvorské módy připomínal siluetou přesýpací hodiny. Trojúhelníkovou stylizaci těla umožňoval korzet vyztužený kosticemi nebo dokonce kovovými pruty. Tuhá kuželovitá sukně nebyla o mnoho pohodlnější. Byla také napnuta na výztuhu: podle obručí z ohebných větví keře zvaného „verdugo“ získala tato sukně jméno verdugado.
Okolo roku 1670 se výroba korzetů stala význačným odvětvím krejčovského řemesla. Mužští výrobci korzetů pracující v malých dílnách po celé Evropě měli monopol na tvarování ženského těla. Budeme-li věřit množství rytin z 18. století zobrazující ženy při zkouškách u krejčích, výrobci korzetů bohatě využívali příležitosti okukovat a osahávat poprsí i pozadí svých zákaznic.
● Bez dechu
V období baroka se staly, jak známo, oblíbenými objemné tvary. To se projevilo na široké sukni vyztužené mnoha spodničkami. Útlý pás se však o to více zdůrazňoval, aby tak co nejvíce vynikl rozdíl mezi vosím pasem a širokánskou krinolínou. Živůtek barokních šatů byl vyztužen velrybími kosticemi a jeho linii vytvářela šněrovačka s velmi vysoko vyšněrovanými ňadry.
Kostice se používaly k vyztužení korzetů i v následujícím období – rokoku. Byl o ně dokonce takový zájem, že v roce 1722 založili Holanďané Akciovou společnost pro lov velryb. Na běžnou šněrovačku se spotřeboval až kilogram kostic, na šněrovačku pro domácí „negližé“ půl kilogramu.
V 18. století se také na krátkou dobu vrátila móda pestře ozdobených korzetů. Přibyla jim ramínka a nosily se až na spodní halence. Stále se hodně používala bavlna a ženy (především ty „bez lichotivých křivek“) neváhaly silněji a silněji stahovat toto těsné vězení svého těla a strategicky používat sílu korzetu k násilnému vymodelovaní přitažlivých tvarů.
Pak přišla Velká francouzská revoluce a přinesla změnu dokonce i v tak delikátní oblasti, jakou je nošení prádla. Ženy odhodily množství spodniček a košilek. Za císaře Napoleona vytvořily nový styl, kterému dnes říkáme empír. Pod průsvitné šaty z lehounkých materiálů se takové prádlo ani nosit nedalo.
Jakmile se však společnost uklidnila z revolučních bouří a znovu se stala konzervativní, vrátily se ženy k siluetě zdůrazňující ženskost.
